Za tetou Katkou se děti rády vrací - 27.10.2020
Nové dětské oddělení novoměstské nemocnice má i nový školní klub. V něm „vládne“ Kateřina Nováková. Pro starší dětské pacienty paní učitelka nebo paní vychovatelka. Pro ty malé prostě - teta Katka. „Moc ráda vzpomínám na den, kdy se vloni v únoru nové dětské oddělení otevíralo. Přišlo hodně lidí i dětí. Mnozí z nich donesli hračky a hry pro naše malé pacienty. Mezi nimi také asi desetiletý chlapec, v náručí měl velkého černého plyšového psa. Podal mi ho se slovy: tady máte pro nemocné děti mého Ferdu,“ vzpomíná na „velký den“ novoměstského dětského oddělení Kateřina Nováková. „Věřte, že i dnes mám v očích slzy dojetí. A pes Ferda dodnes má své čestné místo na okně naší herny,“ dodává.
Výuka v nemocnici je poněkud specifická profese. Ale někdejší učitelka v mateřské škole potřebovala změnu. „Právě v té době se uvolnilo místo vychovatelky na dětském oddělení novoměstské nemocnice. Řekla jsem si: proč to nezkusit? A už je to deset let. Stále mě ta práce naplňuje - jsem zde moc ráda,“ říká učitelka dětských pacientů.
Škola v nemocnici se od té tradiční velmi liší. Jsou tam děti všech věkových kategorií. Navíc každé z nich má nějakou tu bolístku. „Nejedná se o klasické vyučování, spíše jde o to, děti zabavit a přivést na jiné myšlenky. Snažím se, aby nemyslely na bolest, na to, co je právě trápí, a jaká nepříjemná vyšetření je čekají. Nebo na to, že se jim stýská. Dětem nabízím činnosti dle jejich věku. Využíváme knihy z naší knihovny, pracovní listy, různé encyklopedie. Samozřejmostí jsou společenské hry, a také nepřeberné množství materiálů, ze kterých mají děti možnost vyrábět a tvořit. Když dítěti jeho zdravotní stav dovolí být v naší herničce, pracujeme tam. Jestliže dítě do herny nemůže, musím pro něj volit takovou činnost, aby mohlo pracovat v posteli,“ vysvětluje Kateřina Nováková.
„Když jsem před těmi deseti lety nastupovala, měla jsem největší obavu z dětí ve věku patnáct až osmnáct let. Nevěděla jsem, co si s nimi budu povídat a čím je zabavím. Nakonec jsem zjistila, že i tyto skoro dospělé děti jsou rády, když mají možnost hrát hry, luštit křížovky, přečíst si knihu nebo si popovídat a probrat, co je trápí. A třeba největší zájem o tvoření, vyrábění nebo malování mají děvčata ve věku od šesti tak do třinácti let. Chlapci v tomto věku zase rádi hrají deskové hry, staví z lega nebo různé modely,“ přibližuje své zkušenosti Kateřina Nováková.
Největší radost má, když se za ní děti vrací. „Nejen, že se občas někdo přijde podívat, ale hlásí se třeba i na ulici nebo v obchodě. S několika dětmi a jejich rodiči jsme nadále v kontaktu přes emaily. Ale stává se také, že některé děti jsou znovu hospitalizovány a jejich věta: „Paní učitelko, já jsem se na vás těšil/a“ je pro mě tou největší odměnou a zpětnou vazbou. V tu chvíli vím, že moje práce má smysl,“ konstatuje.
Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová
Zdroj: Deník / Helena Zelená KřížováVýuka v nemocnici je poněkud specifická profese. Ale někdejší učitelka v mateřské škole potřebovala změnu. „Právě v té době se uvolnilo místo vychovatelky na dětském oddělení novoměstské nemocnice. Řekla jsem si: proč to nezkusit? A už je to deset let. Stále mě ta práce naplňuje - jsem zde moc ráda,“ říká učitelka dětských pacientů.
Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová
Škola v nemocnici se od té tradiční velmi liší. Jsou tam děti všech věkových kategorií. Navíc každé z nich má nějakou tu bolístku. „Nejedná se o klasické vyučování, spíše jde o to, děti zabavit a přivést na jiné myšlenky. Snažím se, aby nemyslely na bolest, na to, co je právě trápí, a jaká nepříjemná vyšetření je čekají. Nebo na to, že se jim stýská. Dětem nabízím činnosti dle jejich věku. Využíváme knihy z naší knihovny, pracovní listy, různé encyklopedie. Samozřejmostí jsou společenské hry, a také nepřeberné množství materiálů, ze kterých mají děti možnost vyrábět a tvořit. Když dítěti jeho zdravotní stav dovolí být v naší herničce, pracujeme tam. Jestliže dítě do herny nemůže, musím pro něj volit takovou činnost, aby mohlo pracovat v posteli,“ vysvětluje Kateřina Nováková.
Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová
Souhra paní učitelky a jejích žáčků je doslova hmatatelná. Má i reálný výstup v podobě mnoha rukodělných výrobků. Některé z nich mohli obdivovat i návštěvníci nemocnice, neboť byly vystaveny v recepci chirurgie. Hledání jednoduchých návodů na výrobu hraček a dekoračních předmětů je pro tetu Katku denním chlebem. „Ve školství se pohybuji téměř třicet let a za tu dobu si člověk nasbírá neskutečné množství materiálů. Dříve jsem čerpala z různých kniha časopisů, v současné době je velká nabídka rozličných kurzů a samozřejmě internet,“ připomíná Kateřina Nováková.
Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová
„Když jsem před těmi deseti lety nastupovala, měla jsem největší obavu z dětí ve věku patnáct až osmnáct let. Nevěděla jsem, co si s nimi budu povídat a čím je zabavím. Nakonec jsem zjistila, že i tyto skoro dospělé děti jsou rády, když mají možnost hrát hry, luštit křížovky, přečíst si knihu nebo si popovídat a probrat, co je trápí. A třeba největší zájem o tvoření, vyrábění nebo malování mají děvčata ve věku od šesti tak do třinácti let. Chlapci v tomto věku zase rádi hrají deskové hry, staví z lega nebo různé modely,“ přibližuje své zkušenosti Kateřina Nováková.
Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová
Největší radost má, když se za ní děti vrací. „Nejen, že se občas někdo přijde podívat, ale hlásí se třeba i na ulici nebo v obchodě. S několika dětmi a jejich rodiči jsme nadále v kontaktu přes emaily. Ale stává se také, že některé děti jsou znovu hospitalizovány a jejich věta: „Paní učitelko, já jsem se na vás těšil/a“ je pro mě tou největší odměnou a zpětnou vazbou. V tu chvíli vím, že moje práce má smysl,“ konstatuje.
Zdroj: Deník / Helena Zelená Křížová